Únor 2011

Aby to tak mělo cenu 23

27. února 2011 v 16:40 | Kirianne |  Story-with continuation
Luminor:ahoj Strify...chtěl bych tě pozvat k nám...pokud možno jen tebe..chtěl bych..s někym mluvit...přijd..prosím...
Já:ano..moc rád..kdy?
Luminor:no..třeba hned..pokud můžeš..
Já:samozřejmě.Hned tam budu.

Zavesil jsem.
Kiro:kdo to byl?
Já:luminor.Chce se sejít.Jen já a on..
Kiro:chápu...tak...mu vyřid...no snad...radši nic..nevím co mám říct..
Yu:snad jen hodně síly..
Já:ano...jistě..

Připravil jsem se na cestu a šel jsem .Zazvonil jsem na Luminorovi dveře.Vtáhnul mně dovnitř.
Luminor:to jsem rád,že jsi tady..posad se..
Já:ano..děkuji...
Luminor:Strify..chtěl bych ti něco říct...
Já:Lumi..je mi to strašně líto...
Luminor:mně taky..
Já:a jak se to mohlo stát?
Luminor:no to ti chci právě říct...
Já:tak povídej..
Luminor:šel jsem si s kamarádem jen tak posedět..teda..mělo to bejt posezení...ale vzniklo z toho že jdem na dost drsnou párty...Tak jsme pařili...a...pak mně to přestalo bavit..bylo asi půl třetí...šel jsem domů...a...pak mně někdo přepadl..no ..a...
Já:pane bože cože??
Luminor:jo...
Já:nahlásil jsi to..doufam..?!
Luminor:ano..ale..nikdo mi nevěří..prý nemám důkazy..
Já:to není fér!vždyt si ted nemocný!
Luminor:ale....nevěří mi..šel jsem na stanici..tam se mi vysmáli že nemám ani důkazy a že sem si všechno vymyslel..
Já:pamatuješ si alespon jak ten dotyčnej vypadal?
Luminor:trošku..vysokej...tmavý vlasy..asi na ramena...pak už nevim..jen sem slyšel jak na něj volali nákou přezdívkou..byl oto myslim..Jerry..nebo tak..

___________________
Doma jsem si sednul a přemýšlel jsem...nechápal jsem nic.Tu lidskou nespravedlnost,že Luminorovi nevěří..
Ted už mu ale nikdo nepomůže..
Sakra! zk*rvenej život!!Proč Luminor!? proč on?!
Uvědomil jsem si,že vzteky mlátím do skříně.

Najednou někdo zatukal.Byl to Kiro.
Kiro:zlato...co tu provádíš?!
Já:sem naštvanej..na celej svět...není to zpravedlivý..
Kiro:a co?
Já:policie...všechno..
Kiro: ???
Já:policie Luminorovi nevěří,že byl znásilněn!
Kiro:Luminor byl..??
Já:jo!
Kiro:proboha!nahlásil to?!
Já:jo,ale policie mu nevěří!
Kiro:jakto?!
Já:prý nemá důkazy!
Kiro:důkazy..dukazy..vždyt je nemocný!smrtelně!copak tohle není jasnej důkaz!?
já:myslím že ano..ale policii to nestačí..evidentně..
Kiro:to nemá fér...
Já:přesně...=(
Kiro:řekl..teda..pamatuje si Luminor aspon trošku jk ten dotyčnej vypadal?
Já:jo...
Kiro:tak co ti řek?
Já:vysokej..
vlasy hnědý..
na ramena...
a taky říkal,že na něj volali přezdívkou Jerry...
Kiro:znám jednoho s takovou přezdívkou...i..proboha..takovej popis na něj přesně sedí...

Do pokoje vtrhl Yu,kterej celou dobu poslouchal za dveřmi.
Yu:já vím!já vím! to je...

Aby to tak mělo cenu 22

24. února 2011 v 20:36 | Kirma |  Story-with continuation
Kiro: Víš já... Sem teď mluvil s Lumim po telefonu...
Já: A co se stalo?
Kiro: Zlato... Lumi má AIDS....
Kdyby vedle mě uhodil blesk, nelekl bych se víc než teď.
Já: To....To přece neni možný! Lumi je přece zodpovědnej člověk! Jak se to asi mohlo stát...
Šel sem do kuchyně a natočil si studenou vodu do sklenice a doufal, že to neni pravda. Musel sem se jít osprchovat.
Když sem se vrátil zpět do obýváku, kluci byli úplně v pohodě. Možná že to vim jenom já a Kiro. Je to strašný.
Já: Kluci...Víte to už?
Yu: Co?
Takže asi ne....
Já: Lumi...Co s nim je...
Romeo: Ne...
Shin: Co je s nim?
Já: Lumi má AIDS...
Zůstali na mě zírat, jako bych spadl z višně. To sem jim asi neměl říkat, když teď řešíme ten případ z Bellou. Věděl sem že na to teď nebyla vhodná doba.
Yu: Děláš si srandu???
Já: Ne... Kiro mi to říkal, Lumi mu volal..
Romeo: Twl to snad ne... Vždyť Lumi by tohle nedopustil!! Je to zodpovědnej člověk!
Zazvonil telefon.
Shin: Já to vezmu....
Koukali sme na něj...Chvíli se mračil a rozzlobeně odpovídal do telefonu, ale pak se postupně uklidňoval a měl příjemnější ton. Pak telefon položil.
Kiro: Kdo to byl?
Shin: Bella...
Yu: A jééžiš...Co chtěla?
Shin: Prodala ty nástroje zpátky z Ruska, pošle nám je do příštího tejdne.
Nikdo nic neříkal, ani nereagoval. Jako by nám oznámil bůhvíco. Možná nás všechny tak šokovala ta zpráva o Lumim, že tohle nám přišlo vedlejší. Sklopil sem hlavu.
Já: Je to úžasný... Konečně už budeme mít svoje nástroje..
Kiro: Jasný no...
Upřímně řečeno, nikdo nevěděl co říct. Na jednu stranu se nám zračil smutek a deprese a na druhý zase radost z toho, že se nám konečně vrátí naše věci.
Já: Jdu spát, potřebuju hodně přemejšlet...
Všichni: Dobrou....
Já: Dobrou..
Jako bych šel na pohřeb, takovým krokem sem šel do pokoje. Kiro se za mnou starostlivě koukal. Věděl, že s Lumim sme měli dost úzkej vztah, že dokázal poradit úplně ve všem, nic mu nebylo cizí. A teď tohle....
S plnou hlavou myšlenek sem dopadl na postel. Byl sem hrozně unavený. Nedokázal sem nic pochopit a měl sem na spoustu otázek nejasnou odpověď. To mě štvalo nejvíc. Brzo sem usnul.
Když sem si ráno šel dělat snídani, byl sem ještě v polospánku. Jakmile sem vyndaval sušenky ze skříně, znovu, jako včera, zazvonil telefon. Zvedl jsem to.
Byl to Luminor...

Aby to tak mělo cenu 21

23. února 2011 v 19:34 | Kirianne |  Story-with continuation
Já:kluci...mam strach o Luminora...vždyt...Bella je jeho sestřenice..a...zlodějka v rodině...zničí mu to kariéru!!!
Shin:kdybych já blbec jí nebral domů..kdybych jí byl nepotkal..kdyby..kdyby..
Yu:Shine nech toho!Stalo se,a...to už nevrátíš..
Romeo:nedávej si to za vinu..hm?
Shin:ok..ale..sem z toho děsně v šoku-....čtrnáctka a už taková...no..
Kiro:je to děsný..a..já chci svou basu...měl sem na ní podpis..kurva podpis od Adama Lamberta!!!!
Já:Adam se ti ještě podepíše,zlato...známe ho...osobně..hm?
Kiro:dobře..dobře...dejchej Kirouši dejchejj...
Yu:klídek,kluci..
Romeo:já mam strach..chci klávesy...
Já:nebud jak malej!!!
Shin:Strify nech ho bejt,ty máš jen mikrák,žádnej nástroj,tak nepoučuj!
Kiro:hádáte se jak haranti!!Uvažujte jako dospělí,prosím!!
No super,takže sme se pohádali.Ted jsme byli každej sám.Všichni se otáčeli zády ke mně a já zase k nim.Nestál jsem o to poslouchat že nevím,jak jim je.Vytočilo mně to.Samozřejmě,že to vím.Vsadím se,že je mi úplně stejně jako jim.Jenže to oni nechápou...byl jsem naštvanej.I na Kira.A to hrozně.
Doma jsem se zamknul do pokoje a schválně jsem nereagoval na klepání a smích.
Byl jsem zavřenej celej den a nic mi nevadilo...Prostě sem je chtěl nechat vydusit.
Ráno jsem se vzbudil a uslyšel jsem klepání.Zvedl jsem se a kouknul jsem klíčovou dírkou.Kiro.
Mám ho pustit dál,nebo ne? chodíme spolu,on mně ale naštval..ale...nemůžu se urážet jak dítě....
Otevřel jsem.Tam Kiro.Se snídaní v ruce...
Kiro:zlato...omluovám se..za ten včerejšek..i za kluky..bylo to od nás sobecký...hnusný..
Já:už je to pryč..taky sem se choval hnusně...
Kiro:víš..chtěl bych se ti s něčim svěřit..já..totiž...

Mr.Závislák

23. února 2011 v 19:32 | Kirianne |  Free Stories
Do té doby jsem žila v celku bezzstarostný život.
Upřímně,úplně bezzstarostný mi nepřipadal,ale to se nedá srovnávat s tím,co přišlo pak.ON mi totálně změnil život.Ale od začátku...
Šla jsem ze školy.Jako každý pátek jsem courala městem a okukovala výlohy.Nic novýho.
Nuda...rozhodla jsem se,že se dojdu projít k řece....
Prošla jsem po mostě a zavítala jsem na hezké,pro mně doposud neznámé místo.Skate-park.Nikdo tam nebyl.
Procházela jsem se mezi rampami.Stmívalo se,ale to mi nevadilo.Dýchala na mně krásná,tajemná atmosféra.Cítila jsem se tu dobře...
V dálce jsem uviděla lavičku.Šla jsem směrem k ní.Pak jsem si všimla,že o kousek dál je tenisové hřistě.Na hřisti stál posed pro rozhodčí....
A na tom posedě................Kluk.
Docela hezký.,,Špinavá" blond se světlým melírem mu náramně slušela...Bunda s kapucí...značkový boty...jeany...
A notebook.
Koukal do svého počítače a nevnímal okolní svět.Stála jsem pod ním asi 10 minut a schválně jsem dělala hluk,aby mně zpozoroval.On nic.
Už jsem to nevydržela a zavolala: ,,čau,co tu děláš?"
Ale on nereagoval.
Chopila jsem se žebříku a vylezla jsem za ním.Byla jsem už zkoro nahoře,už jsem mu koukala téměř do očí..on-nic.
,,Haloo" zavolala jsem.
A on? NIC!!
Najednou zaklapnul notebook.Uviděl mně.Lekl se.
,,Ufff..sem se lekl...seš tu dlouho?" zeptal se.Měl krásný hlas.Ani ne moc hrubý,ale ani ne moc pisklavý.Prostě..kouzelný.
,,Já..ehm..ano,asi pul hodiny xD" zasmála jsem se.
,Promin...já..zabral jsem se..do ICQ..." omlouval se.
Nakonec se to vyjasnilo.Popošli jsme docela kus...Byla už úplná tma.
,,Ehm..jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se po chvíli.
,,Já...no..ehm...Scary-boy....teda vlastně Filip..omlouvám se...
Jo.Byl z ICQ totálně zmatený. ,,Aha...jo...já jsem Tereza.."
Doma jsem přemýšlela nad Filipem.Nemohla jsem ho dostat z hlavy.Trochu mně mrzelo,že je tak docela dost závislej,ale neřešila jsem to.
Od té doby jsem chodila do Skate-parku pořád.Vždycky tam Filip byl.Scházeli jsme se v kavárně..ale..v internetové.pokaždé v internetové.Filip musel být stále na internetu.Ukazoval mi fotky,různé své kámoše nebo nové klipy.Nechci nic říkat,ale radši by jsem si s ním normálně povídala.
Zamilovala jsem se,a když se člověk zamiluje,nehledá na tý osobě chyby.Ani já jsem nebyla vyjímkou.
Měla jsem Filipa plnou hlavu a nedokázala jsem myslet na nic jiného.
Uplynulo půl roku a já se scházela s Filipem každý čtvrtek v internetové kavárně.Byla jsem láskou totálně zaslepená že mi ani nedošlo,že jsme se mimo tuto kavárnu jestě nikdy nesešli.Nikdy Filip nepřišel bez svého notebooku a nikdy,ale nikdy mi nedal ani malou pusu.
Za pár týdnů mně to začalo mrzet.Už mně nebavilo pořád jen čumět do kompu.Toužila jsem prožít i něco víc....
Filip mně už tak trochu štval.Jako holka jsem potřebovala někdy cítit obětí a nebo alespoň aby mně vyslechl...ale on...pořád civěl do kompu.
Jednoho dne mi ruply nervy.Schválně jsem nepřišla do kavárny a čekala jsem na jeho reakci.Ničeho jsem se nedočkala.Filip mně pravděpodobně nescháněl.
Připlížila jsem se nenápadně ke kavárně.Nikde nebyl.Chtěla sem mu zavolat,ale posléze jsem zjistila,že číslo,co mi dal,bylo jeho číslo,ale na ICQ..
Teď jsem toho měla právě dost.Letěla jsem domů,sedla sem ke kompu...BYL ONLINE.Jako vždy.
Hned jsem mu napsala,jako co má znamenat,že nepřišel.
A jeho reakce? ,,promin,kotě,musel jsem bejt nutně on-line..."
Na to už jsem nereagovala. ,,MUJ" Filip je totální závisláček.....
Každá jiná holka jako já by se na to hned vykašlala..ale..já ho miluju..a....za každou cenu jsem se rozhodla,že ho závislosti zbavím....
Jenže jak? Jak zbavit člověka kompu?sebrat mu to?na to právo nemám..
Trápila jsem se.Milovala jsem ho.Nejdříve jsem mu to tolerovala,ale připadala jsem si spíš jako nějaká jeho kamarádka,než holka.Prostě,více než mně miloval svůj notebook.
Přemýšlela jsem,konzultovala jsem vše na fb s kámoškama a pak mi to došlo.Pozvala jsem ho k nám.
Já:ahojky..nechceš přijít k nám?
Filip:ok..
Já:za 10 minut..jj?
Filip:dobře..pa
Já:papa
Po 10 minutách...
,,Ahojík!" pozdravila jsem ho a vlepila pusu na tvář.
,,Ahoj,zlato..." objal mně.
Překvapil mně.Neměl u sebe svou kabelu,v které nosí svůj počítač.
,,Oh..kde máš notebook?" zeptala jsem se.
,,Víš,zlato....omylem si u mně na kompu zůstala neodhlášená..a..tak trochu sem četl tý zprávy...promin...chci se ti omluvit..netušil jsem že ti to vadí...vim že dělám chybu...sem závislej...omlouvám se..." řekl.
,,Aha...ale...už dlouho jsem ti chtěla říct,že mi to prostě vadí..ale..asi to nebude jednoduchý..to...je..závislost,jako každá jiná..." nechápala jsem.
,,Pokusím se z toho dostat...už kvůli tobě...pomůžeš mi?" mrknul na mně.
,,Pomůžu,zlato.." podala jsem mu ruku.
,,Děkuju..miluju tě..." pohladil mně po tváři a dlouze políbil.
To udělal poprvé,za tu dobu,co jsme spolu.Uplně poprvé a toho si cením.
Týden jsme se scházeli a on mi přísahal,že nebyl na netu.Kontrolovala jsem to i podle facebooku,kdy byl online.Týden to vydržel.Pak mohl,ale jen na chvíli.
Chvílemi se mi zdálo,že ho moc sekýruju,ale asi jsem dělala dobře.
Od té doby spolu chodíme na výlety...jsme spolu každou volnou minutku a když mi chce něco ukázat na netu,pozve mně k němu domů,kde si jestě uděláme hezkej večer...
Pomohla jsem mu zbavit se závislosti a jsem moc ráda,že to dopadlo,jak to dopadlo..Miluju ho a nechci,aby mi ho vzala věc jako je internet...
(pardon je to moc odfláklý a takový suchý)

Konec jménem Smrt

22. února 2011 v 20:41 | Kirma |  Free Stories
Jen jedna malá dávka extáze, či jinýho podobnýho svinstva dokáže dělat divy. Ať už je to heroin, kokain, atd. Cestou sem na hřbitov sem si tohle myslela. V rukách obrovský svazek rudých růží. už je to rok. Přesně. Od té osudné párty.  Netušila jsem, že z tak nevinné párty se stane tohle. To, co teď převyprávím. Už moc nedokážu přemejšlet.

Minulej rok v lednu sem se seznámila s opravdu úžasnym klukem. Byl to ideál. Nebojim se říct bůh. Po týdnu sme spolu začali chodit. Naprosto vše mi na něm vyhovovalo. Milovala jsem ho. On mě taktéž. Jen jedno mi na něm docela vadilo.

Chodil na docela drsný pařby.

Na začátku sem sice povídala, že tohle byla nevinná párty. Taky že jo. Ale ne tak, jak sem očekávala.

Ve městě se konala diskotéka na počest výročí klubu. Nemusim říkat, že můj kluk tam samozřejmě chtěl jít. A donutil mě jít taky. Aby se mohl ,,pochlubit,, co má za úžasnou holku. Dvakrát vodvázaná sem z toho zrovna nebyla. Všichni na mě budou čučet jako na nějakýho exota. Stopro.

Tak jo, přichystaná sem byla, jde se. Vyšla sem ven s nestačim zírat. Můj kluk je tu na motorce.


A to mi říkal, že na motorku nikdy nesedne. A já se jim obloukem vyhejbám, jak jen to jde.
Miliardkrát sem mu vysvětlovala, že NIKDY nepojedu na žádný motorce. A on navíc neměl helmu. Tak to už na mě bylo moc.

Už sem se nadechovala k drsný poznámce, ale přítel mě zarazil..

Přítel: Já vim, nic neříkej, nasedej a vem si helmu.

Poslechla sem. Co sem taky měla dělat.

Když sme dorazili ke klubu, můj kluk už byl ve správmý náladě.

Kamarád: Čau vole, kde ste se tak zdrželi? Ste tam tu motorku vyráběli nebo co? Čekáme tady na vás celou dobu!

Tak to byl typickej pozdrav jeho kámoše. Dost dobře sme se znali. Nesnášela sem ho.

Přítel: Sorry,moje holka se musela připravovat, znáš to, ne?

Tak to mě namíchlo. Co si o sobě myslí? Tak tohle bude strašnej večer, pomyslela sem si.

Po příchodu do klubu bylo všechno v plnym proudu. Hudba řičela na všechny strany, cítila sem se, jako bych byla uprostřed tornáda. Můj kluk někam odešel. Nemám ponětí, kde by mohl bejt, dům je obrovskej. Cejtim se zdrceně, odstrčeně. Jako hadr hozenej do kouta. Nepotřebnej. Roztrhanej.

Objednala sem si nealkoholický pití. Ten barman byl nejspíš hluchej. Dal mi alkoholický. Jenomže sem asi byla myšlenkama úplně někde jinde. Nevnímala sem chuť pití. Byla to chyba. Obrovská chyba. Nevěděla sem, že tak piju. Ale účinek mělo. Uklidňovalo mě. Objednávala sem si další a další. Můj přítel si nejspíš mojí existence u baru, s pitím (už pátým!) nevšiml. Chvíli trsal, chvíli se bavil s kámošema na krvavě rudym gauči. A ve společnosti holek. Hezčích než já.

Nemínila sem tu bejt až do zavíračky.

Vidět svýho kluka, jak se opile dokopává ke svý mašině. Vidět jeho kámoše a kámošky, jak nastupují do auta. Byla to bizarní představa.

Dívala sem se na svýho boyfrienda, jak docela drsně tancuje s nějakou odbarvenou blondýnou. Všiml si toho nějakej jeho kámoš a šel ke mě. Panebože to ne, říkala sem si.

Byl to Cameron, pravá ruka mýho kluka. To on zařídil, aby sme šli na tuhle strašnou párty.

Já: Co ode mě chceš?
Zeptala sem se, když ke mě přišel.

Cameron: Proč tu sedíš jak pecka? Poď trsat ne? Podívej na tvýho kluka, ten si to na stopro užívá. 

To víš že jo. Kdybys jen věděl. On si to neužíval na 100% ae rovnou na miliard procent. A nikdo nevěděl, jak tragicky to dopadne.

Najednou mě bere pár rukou násilím na parket. Cameron byl silně opilý a odhaduju, že i zhulený.

to víte že jo. A nejhorší na tom bylo, že můj kluk taky. Podával se tu totiž crack. I extáze. A dokonce i kokain. Pane na nebi.

Můj kluk na mě kouká s nepřítomným výrazem ve tváři. Tečou mi slzy. Na tohle se nemůžu dívat.

Vedle něho sedí ta blondýna, co  s nim před chvílí tak divoce tančila. Utíkám z parketu. Brečim,zakopávám. Jak jsem řekla-nemínila sem tam bejt až do zavíračky. Narážim do každýho, kdo se mi zaplete do cesty. Nedokážu se dívat na cestu, tak narážim do motorky mýho přítele. Určitě mě zabije. Za to, že sem tam nezůstala. Zradila sem ho.

Ježiš no a co, myslela sem si. On přece taky nebyl žádný neviňátko. Dělal horší věci než já. A já sem udělala dobrou věc.

Utekla sem domů.

10 kiláků, připitomělých 10 kiláků sem buď prokopávala, nebo probrečela.
Proč mi to musel udělat.

Byla sem mu naprosto ukradená. Nezajímal se o mě. Tak bylo nejlepším řešením utejct.
Z pekla na zemi.
Z tý blbý, nudný párty.
Blbej Cameron, blbej přítel, blbý lidi, co tam byli.

A ta husa pitomá co se hrabala po mym klukovi.
Si myslí že je královna, když se na něho tak sápala.

Doma sem skopla boty a vlezla do postele. Okamžitě sem usnula.

Další den...

Probudilo mě drnčení mýho mobilu.  Podívala sem se na displej.

Bylo to číslo mýho přítele.

Zvedla sem ho

Já: Ano?

Ubrečenej ton na druhý straně mě probudil až na doraz.

Neznámá: Prosimtě okamžitě přijeď do nemocnice....

To mi stačilo.

Za chvíli

Chytla sem nejbližší autobus. U nemocnice na mě čekala ta blondýna, co včera tančila s mym klukem. Brečela. Beze slov mě odvedla dovnitř. Sestra nám řekla číslo nějakýho pokoje. Nechápala sem nic.

Až po příchodu do pokoje sem pochopila.

Na lůžku ležel můj kluk. U jeho postele seděli jeho rodiče. Jejich zoufalý výraz byl nepopsatelný.

Byl to šok. Protože sem nejspíš tušila, o co jde....

Sesypala sem se na podlahu. Nevěřila jsem tomu.

Já: To neni možný!!

Zařvala sem zoufale, v pláči.

Můj kluk ztěžka a naposledy řekl

Přítel: Miluji tě...Odpusť....Já...Nechtěl...

Ticho.

Moje pocity byly smíšený. Smutek, vztek, zrada.

Druhý den v novinách: 3 mladí lidé, silně opilí a zřejmě pod vlivem drog byli včera odvezeni do nemocnice. Dva řídili osobní vůz, třetí motocykl.

Pak jsem zjistila, že jeden byl mrtvý na místě. Zrzavý, opilý a pod vlivem drog. Cameron.
Ta blondýna zázrakem přežila, mohli ji propustit hned ten den. Měla rány, ale přežila. Vždyť čekala před nemocnicí.

A můj kluk s těžkým zraněním byl převezen do nemocnice. Všichni totiž narazili na hromadnou nehodu. Kterou způsobilo Cameronovo auto.

Jen já vím jediné. A nemůžu tomu uvěřit.

Můj první kluk svojí nepozorností zemřel.....

Aby to tak mělo cenu 20

20. února 2011 v 10:15 | Kirma |  Story-with continuation
Odešel sem do svýho pokoje. Nevydržel sem to poslouchat. Slyšel sem, že Shin začal na Bellu křičet a ona hystericky brečela. Dobře jí tak. Neměla to dělat. Teď za to bude pykat.

Shin: Já myslel, že seš v pohodě holka, že bys nám nikdy neublížila. Miloval jsem tě. A tys nás takhle zradila!! Já ti věřil!
Bella: Ae Shine! Vždyť mě to mrzí!! Omlouvám se....
Yu: Omluvou nic nespravíš.
Shin: Bello vypadni odsud!

Potom sem slyšel bouchnutí dveří. Vím, že to určitě byla Bella. Pak sem slyšel kroky na schodech. Do mýho pokoje vstoupil Kiro.

Kiro: Proč si tak najednou odešel?
Já: Nevydržel sem to poslouchat. Navíc bych asi ohluchnul, kdybych tam teď zůstal. Nepotřeboval sem tam bejt, všechno sem slyšel.
Kiro: Ještě že tak, Shin je vytočenej na nejvyšší obrátky.
Já: A divíš se mu?
Kiro: Ne. Proč taky, že jo? Ta holka to přehnala.
Já: A jak to uděláme, abysme ty nástroje získaly zpátky?
Kiro: No, musíme prostě zavolat jejím rodičům, anebo zjistit tu adresu do Ruska. V Rusku sem už několikrát byl. Ale lidi sou tam docela jako.. Divní. Nepřál bych ti, aby ses tam zapletl s někym do konfliktu nebo tak.
Já: Já vim. A co, kdybysme ty nástroje soudně vymáhaly?
Kiro: Co blázníš? Ty se chceš soudit se čtrnáctiletou holkou?
Já: Ne! Ae s jejíma rodičema! Stejně nám musej zaplatit odškodný tak co.
Kiro: Se nedoplatěj..
Já: Víš co? Neřeš to teď...

Odešel sem do kuchyně, Kiro za mnou. Kluci seděli na gauči a koukali na TV. Shin byl u okna. Měl co dělat, aby do něčeho nezačal kopat. Přišel sem k němu.

Já: Shine, je mi to moc líto..
Shin: Neřeš to. Řeknu jejím rodičům o odškodnění a koupíme si nový nástroje...
Romeo: Já bez svých kláves nemůžu bejt! Než si zvyknu na nový....

Otočil sem se na něj s nechápavym výrazem.

Já: Ty chceš riskovat cestu do Ruska? Všechny klávesy sou stejný! A bůhvíco s nima udělal!!

Romeo radši už nic nenamítal. Koukl sem se taky z okna a nevěděl co říct, natož udělat. Fakt to přehnala. Věděla, že sme nic. Bez nástrojů.

Já: Jdete se někdo projít?

Za chvíli

Seděli sme v kavárně. I když neradi, mluvili sme o tý věci s Bellou. Byl sem neskutečně naštvanej. Já hned zezačátku věděl, že se mi na ní něco nezdá.

A pak sem řekl

Aby to tak mělo cenu 19

19. února 2011 v 19:16 | Kirianne |  Story-with continuation
Brečela.
Make-up se jí totálně rozmazal po tváři.Na svých čtrnáct teda nevypadala.

YU:co tu chceš?
Bella:já...ehm..mluvit s vámi..
Yu:a proč?po tom všem,co si nám provedla?!
Bella:prosím,pusť mně dál.
Yu:jo,jo,jo.A mám se bát o své věci nebo ne?!
Bella: *pláč*
Já:Yu prosímtě...tak,holka,co nám povíš?
Bella:pustťe mně dál,já vás prosím...
Kiro:tak pojd....ale..na chvíli...

V tu chvíli seběhl Shin schody.Nahlédnul přez zábradlí,ale oči se mu zaslzely a utekl zpátky.
Šel jsem za ním.Rychle.
Já:Shine..Shine..notak...otevři..
Shin: promin....já...vzalo mně to..vážně,ale opravdu vážně sem jí miloval...
Já:totálně tě pobláznila...ale teď už je to pryč..pojd s námi dolů...musíme řešit..
Shin:co když na to nemám?=(
Já:ted musíš bejt silnej...Bella je slepice,podívej,co udělala!
Shin:jo..je to sviňárna..ale...mam strach že bych se rozeřval..před ní...

Já:ona taky pláče..tak šup...pojd s námi...chceš přece slyšet co nám poví...
Shin:tak běž..do minutky sem tam.,..opláchnu si obličej...
Já: ok.

Seběhnul jsem schody a sednul jsem si k ostatním.Všichni mlčeli,jen Bella vzlykala.
Bella:je..mi..to..tak..strašně..líto..kluci...
Kiro:tak ale proč si nám to udělala?????jak si mohla!!???
Já:a..navíc..tvůj bratranec je něco jako náš bratr!!
Bella: je m ito vážně moc líto!!!!!
Yu:a to je všechno,co nám k tomu řekneš?hm?
Bella:já nevím...
Romeo:jediný,o co tě ted žádáme je,abys vypadla a ztáhla z netu ty naše nástroje!!!
Bella:ale to nemůžu!!!
Romeo:co tim chceš říct!!!!?!?
Bella:já to nemám..totiž....to...já..to ...prodala...
Já:COŽE?????KAM???
Bella:jednomu bohatýmu chlapovi..potřebovala jsem prachy....chci letět do NY..

Já:CO JE NÁM PO TOM,ŽE POTŘEBUJEŠ PRACHY DO NY????

Překvapil jsem sám sebe.Řval jsem na celej barák.

Kiro:zlato..uklidni se....křičíš na celý Německo..!!!
Já:ohh..no jo..pardon...sem hrozně vytočenej!!!
Romeo:tak holka....řekni nám laskavě kontakt na toho šťastlivce,co má naše hudební nástroje!!!
Bella:to já vážně nevím...
Romeo:ale víš...ale víš...!!!
Bella:*podává adresu* tady to je...

Yu:no vidíš jak to jde..ale moment...vždyť..to..je....Rusko!!!
Bella:ano...
Yu:myslíš,že máme čas jet do RUSKA???!!
Bella:já nevím...

V tu chvíli se k nám přidal Shin.Posadil se..
Shin:přišel jsem o něco?
Kiro:jo....tadyhle Bella nám prodala nástroje do Ruska,aby mněla,milostpaní,prachy na New York!
Shin:cože???to snad není pravda!!!
Bella:Shine..za všechno se moc omlouvám..hlavně tobě...
Shin:jak už asi víš....prominout nemůžeme..nikdo...
Bella:já vim..ale...já do toho New Yorku chci..
Yu: *nadechne se*
Shin:Yu počkej.Bello,když si chtěla do NY,a nebyla bys svině,jako ses ted ukázala,mohli bychom tam jet spolu.Ale ted...
Bella:nebut takovej....bodá mně to u srdce...
Kiro:to aby sis uvědomila svou chybu!!!
Bella:já..já..*rozbrečí se* já nechtěla!!!
Já:ale udělalas to!!!Ted kvůli tobě má ostudu i Luminor!!Celá vaše rodina!To si chtěla??
Bella:ne..to ne...já...

Už jsem to nevydržel.Vstal jsem a...

Černá cesta (The Black Way)

19. února 2011 v 16:23 | Kirma |  Free Stories
( Vysvětlivky: Příběh je popravdě, ale změnila jsem místa a jména postav)
Nic není tak snadné, jak se zdá a už vůbec ne, když máte hromadu kamarádů a nevíte, jestli jsou vůbec pravý. Dennodenně se seznamuji s někym jinym. Odlišný povahy, styl a dokonce i společenský postavení, ale to je snad jasný. Občas mám pocit, jako bych znala všechny vnoučata anglický královny a občas pocit, jako bych se kamarádila s dětmi ulice. Ae neřeším to. Vím, že šaty dělaj člověka (a na tom něco asi i bude), jenomže mě na tom nezáleží. Neřadim se do kategorie těch ,,nafoukaných Bárbín,, co si o sobě myslí bůhvíco. Neřadim se nikam a nesnášim škatulkování.

Problémem většinou bejvá, většinou ce škole, že mě skoro nikdo neposlouchá a chce, abych si vyslechla směšný verze příběhů: Jak sem potkala toho úžasnýho kluka na plavečáku, anebo: Mý rodiče mi nedovolí chodit na diskotéku, tomu se říká spravedlnost? Už mě to fakt nebaví asi od šestky. Neberou mě tyhle příběhy. Mohla bych o tom klidně napsat kroniku a byl by to bestseller, stejně jako ta Twilight sága, nebo co je to teď hitem. A co já cejtim, to nikoho nezajímá. 

Nejsem šikanovaná a ani to nemám nějak zapotřebí, neodlišuju se. Rodiče sou na mě hodní, dobře se učim, nemáme problém s penězma. A stejně mám pocit, jako by mi něco chybělo. Něco podstatnýho, co neni tak obyčejný. Jenomže nedokážu přesně určit co. Je to snad kluk? Ne. Chci na vejšku? Ne. Chci Meet and greet se svojí oblíbenou skupinou? Ne. Tak, co mě trápí? Asi sem moc náročná. Možná už vím: chci pravou kamarádku, co mě vyslechne a poradí. Jasně kámošky mám, ale ty mi pořád dokola vyprávějí co dělaly se svýma klukama a to fakt nepotřebuju vědět. Občas to leze na nervy. Dusíte v sobě problémy, či zážitky (ale ne o klucích a podobných věcech) a nemůže to ven, neboť vás nikdo neposlouchá. Berou vás za kamarádku, ale jenom na poslouchání. Nic víc. Jasně, zákon schválnosti. Normálka. Sem na to zvyklá.

Jednou sem šla do obchodu a potkala jednu z těch, co pořád drbou. Pozdravila mě jenom mumlavým: Ahojky. Nic extra. Nic víc, nic míň.  A přitom měla hordu času si se mnou pokecat. Je tohle možný?

A pak je tu ještě jedna ,,kámošská,, kategorie. Facebookový kámoši. Ae s těma se dá povídat naprosto skvěle. Sice jen napsanýma písmenama, ale přece jen. Ae: Pozdravili bysme se na ulici? Poznali by mě? Určo jo ;) Já v to doufám. V Německu je možný vše. Dálka je obrovská nevýhoda. Jasně, FB vám zaručí mluvit s lidma z celýho světa, ale setkáte se s nimi někdy, i když si s nima výborně rozumíte? Řeknete třeba Japonci: Přijedu za tebou do Japonska za měsíc mě čekej, ju?
Joo vše je ve hvězdách.

Šla jsem ze školy. Dav kámošů kolem mě, překřikovali se navzájem, kdo mi řekne první svojí ,,nej,, historku. Tim začal. Jasný, nic zajímavýho. Že se chtěl jet podívat na motocrosovej závod a mamka mu to nedovolila, protože dostal čtyřku z matiky neni žádná novinka. Pak Jessika. Že musí uklízet, proklínala rodiče, že sou doma a nejsou schopni hnout zadkem. A všechno za ně musí udělat ona. Ani nemůže ven. Sakra skončí to?
 Neměla sem na nic náladu.

Doma

Dělala sem si úkoly a přemejšlela o dnešku. Sem stereotypní. Každej den to samý. Stejný vstávání, cesta do školy, dění ve škole a návrat domů. Všechno mě nudilo. Ani si ten život pořádně neužívám. Sakra to promarnim do 18 jenom stereotypním chováním?

Chtěla sem zažít něco pořádnýho. Akčního. Něco, co mi obrátí život vzhůru nohama. Něco, co mě poznamená na celej život.

Šla sem teda ven. Sama. Jednou za uherák sem šla bez sama ven. Měla sem zakázaný chodit na jakýkoliv diskotéky, dokud mi nebude 18. Měla sem sebou občanku. Ano, mým cílem byl PartyClub, klub, o kterym každej básní jak je skvělej. Dost se osvědčil. Prej. Párty měla začít ve 20:00. Bylo 19:50. Lidé začali pomalu přicházet a já sem svýho rozhodnutí začala okamžitě litovat. Ty lidi bylo oháknutí, až sem se začala stydět, co mám na sobě. Přesněji řečeno triko a džíny, co normal nosim do školy. Ae ty holky byli (na můj vkus) až dost neslušně oblečení a co chlapi? No, ty měli co dělat, aby jim nevypadly oči z důlků.

Klub se začal otvírat. Lidé pomalu začali vstupovat. Ty hlídači, co kontrolovali občanky nebrali moc na vědomí, že pouští klidně i desetiletý holky, co si nejspíš fíglem pučili občanku od kámošky. Měly tunu make-upu a dost podivný hadry za který by se nemusela stydět kdejaká pouliční holka. No hrozný to bylo. Lidi do mě vráželi a říkali ,,Uhni,, když sem nezaregistrovala jejich přítomnost. Vstoupila sem do klubu. Divila sem se, že mě vůbec pustili.

Tam to neskutečně vyřvávalo. Nebyla sem na diskotéky zvyklá. Spíš vůbec. V životě sem na žádný nebyla. Možná na dětský, ae to zaprvý sem si moc nepamatovala a zadruhý to určitě tak nevyřvávalo. A nebyli tu tak divní lidi. Šla sem na parket si zatancovat.

A potom...

Přitancoval ke mě nějakej kluk. Muselo mu bejt tak 17. Černovlasej. Můj typ. Nevypadal špatně. Usmál se na mě a zařval mi do ucha že se jmenuje Gregor. Byl pěknej.  Líbil se mi. Tancovala sem jak divá.

Za chvíli

Seděli sme na barových židlích. Bolely mě nohy. Objednal drink. Otočila sem se na parket abych se pokochala. Podal mi pití. Měla sem pořádnou žízeň, tak sem si lokla a povídali sme si. Najednou se mi udělalo neskutečně špatně. A to se mi v životě nestalo. Ten kluk se mě ae nesnažil nějak pomoct. Cítila sem, že sem dopadla na tvrdou zem. A něco mě tlačilo. Cítila sem tlak...

A najednou sem ztratila všechny smysly.


Nevím, kde jsem se to ocitla. Asi sem byla doma...Ne...To vypadá jako nemocnice... Ano, sem v nemocnici. U mý postele plakající rodiče. Skoro nic nevnímám, jenom útržky vět policie. Slyšela sem slova: sklenice...Mojito...Extáze..znásilnění... a dala sem si to dohromady. Gregor mi nasypal do drinku s alkoholickým Mojitem Extázi a protože je to smrtící koktejl, při nevědomí mě...Panebože....

Teď je on v chládku a já se cejtim jako špinavej hadr. Už nemám kamarády. Zrušila jsem si FB. Nikoho si nevšímám. Jsem nic.

Už navždy.

Aby to tak mělo cenu 18

19. února 2011 v 12:50 | Kirma |  Story-with continuation
A policista řekl:

Policista: Uděláme, co bude v našich silách... Opravdu.
Já: Opravdu děkujeme....
Policista: Není zač....

Sedl jsem si na gauč a povzdechl si. Tak a je po kariéře. Bez nástrojů sme úplně bezbranní. Nevěděl jsem, co bych měl říct. Ale hlavou mi probleskovávaly otázky: Kdo by tak rychle stihl ukradnout nástroje, když sou velký jako kráva? Hlavně bicí! To by trvalo tak hodinu! Ale krádež je krádež a zloději sou v dnešní době hodně vynalézavý. Všechno je možný.

Kiro: Nevim, co budu dělat bez svý baskytary, je to moe droga, uklidňuje mě! Teď si budu muset dělat jenom kafe.
Já: Nemám dost velký plíce na to, abych zpíval bez mikrofonu. Nejsem operní zpěvák, sakra! Zabít toho, kdo to udělal.
Yu: Nevíte, kdo by měl spadeno na naše nástroje? Myslíte, že to bylo dlouhodobě plánovaný?
Romeo: Yu, oni nám neukradli jenom nástroje, ale i důležitý dokumenty! Jestli to prodají po E-bay, můžem se jít rovnou zahrabat!
Já: Romeo nefilozofuj nám tady. Myslim, že by nebyl někdo takovej debil, že by naše věci dal na E-bay, to by musel bejt sakra odvážnej a počítat s následkama. Což by nejspíš byla žaloba a pak pokuta jak hrom, to by splácel nejspíš celej život.
Shin: Pojďte se podívat sem.

Přiběhli sme k Shinově notebooku. A naše domněnky se potvrdily. Na E-bayi byly naše nástroje! Mikrofon, bicí, baskytara, klávesy a kytara. Ae dokumenty tam naštěstí nebyli.

Kiro: Ne, to neni možný. To musej bejt repliky!!! Kdo by chtěl zbohatnout na nástrojích proboha??!!
Shin: Kiro musim tě zklamat. To nejsou repliky. Poznávám tu šmouhu na Strifyho mikrofonu. A označení tvý baskytary.

Kiro se chytil za hlavu a zasténal.

Yu: Já snad toho kreténa zabiju!! Co si jako myslí? Si to s nim vyřídim!!
Já: Uklidni se.
Romeo: Strify, jak můžeme bejt v klidu, když nám nějakej inteligent vzal nástroje a prodává je na nejznámější internetový burze, kde si dennodenně každej koupí ledacos? Dej mi jeden rozumnej důvod.
Já: Fajn, fajn! Myslete si co chcete....

Shin najednou vykulil oči a odtáhl se od počítače. Pak se zvedl jako by ho bolel každej pohyb a utíkal z místnosti. Podívali sme se na sebe.

Romeo: Co se stalo?

Yu si sedl k notebooku a pořádně se podíval na uživatelský jméno prodávajícího.

Yu: Bože můj....No twl...
Já: Co?
Yu: Prodávající je Bella. Shinova holka.
Já: Cože? To neni možný! Vždyť je v jiný zemi!
Kiro: Třeba má poskoka...
Romeo: Nech toho... Ae to fakt neni možný...

Běžel sem do Shinova pokoje. Seděl na posteli a koukal z okna.

A neustále si opakoval, že to neni možný. Jako by se dočista pomátl. Tak koho by to nešokovalo, když jeho nejmilovanější člověk udělá škodu skoro za milion eur? Jeho nejoddanější skupině?

Já: Shine..
Shin: Prosimtě nech mě o samotě.
Já: Musíme si promluvit, musíme si vyjasnit nějaký věci...
Shin: Povídej...
Já: Je vůbec Bella v tý zemi, kde jsi s ní chvíli byl?
Shin: Po tejdnu se vrátila zpátky. Přestěhovali se.
Já: Aha...

Pozvedl jsem hlavu. Tak takhle to je. Narafičila to tak, že dělala, že se zamilovala do Shina, aby si naplánovala krádež. Potom ho oblbla tim, že ho k sobě na tejden pozvala, aby se on rozptýlil co nejvíc. Pak využila toho, že nejsme doma a ukradla nám nástroje. Už mi to dávalo smysl. Svůj úsudek sem řekl Shinovi. Podíval se na mě uslzenýma očima.

Shin: Ae kde by vzala klíče od zkušebny?

Jo to mě nenapadlo.

Ae Shin si odpověděl.

Shin: Po tý návštěvě sem hledal klíče. Myslel sem si, že sem je nechal doma. Proto sem čekal venku. Pak sem si všiml, že je odemčeno náhradníma. Můj bože.... Ona mi je musela šlohnout....

Pak někdo zazvonil. Oba smě seběhli dolů. Yu šel otevřít.

Ve dveřích stála Bella.


Cinema Bizarre-Toyz

18. února 2011 v 20:56 | Kirma |  Album
Cinema Bizarre-Toyz (2. řadové album)







Pořadí songů: 1. La Generique
2. Touching And Kissing
3. I Came 2 Party
4. Deeper And Deeper
5. Erase And Replace
6. My Obssession
7. Je Ne Regrette Rien
8. Dark Star
9. Toyz
10. In Your Cage
11. Heaven Is Wrapped In Chains
12. Hypnotized By Jane
13. Blasphemy
14. I Don´t Wanna Know (If You Got Laid)
15. Out Of Love
16. Sad Day (For Happiness)
17. Tears In Vegas
18. Le Generique Fin

Proč zase já?!?!

17. února 2011 v 16:22 | Kirianne |  Free Stories
Miluje toho,co já...
Miluje ho...
já už se s tím srovnat nedokážu...
pláču...
vzpomínám...
představuju si...
že je s ní!!
Nechci...
přeju,ale...
nemůžu si to připustit!
ona pro mně znamená moc...
jeho ale miluju...
nechci...nechci..nechci...

Ne!!!!už to nejde dál..tohle nejde dál..
už nemůžu..tohle nedám...


Ublížit si?! ano..to bude ono...ale...kdy..plnej barák lidí....
Ale co..dřív nebo pozdějc....

Už to dál nedam....
Moje ruka se natahuje po klice do děsivé místnosti....
Koupelna..
Rozsvítím..
vyndám mojí tašku...
rozeberu žiletku..
NE!tohleto neudělám...
vrátím se zpátky...
ale pak znova zpátky...
žiletku položím na svý předloktí a prudce se říznu...
A hele..žádnej nádhernej pocit..ani trochu...
ale o to mi nejde..už nepřestávám..
říznu se znovu..
a znovu..
a znovu..
a znovu..
krev teče a já si uvědomím,že už to dál nedám..vstanu...
ale zatočí se mi hlava..
upadnu...
už nevstávám..
cítím,jak ztrácím síly..
pak vědomí..
pak vnímání..
pak život..

Aby to tak mělo cenu 17

16. února 2011 v 7:59 | Kirianne |  Story-with continuation
...Shin ve dveřích..celej rudej a oči od pláče..

Kiro:Shine?co se děje?
Shin:no...VYKRADLI NÁS!!!
Já:cože??
Shin:jo...a vloupali se do naší pracovny..kluci..všechny naše nástroje sou pryč!!!

KIro:cože?volali jsme policii?
Já:zavolám...

Zatímco telefon vyzváněl,Kiro se Shinem letěli do pracovny.
Kiro:nic tu neni,proboha!! =(
Romeo:naše nástroje..všechno je pryč...
Shin:i fotky a důležité dopisy,pozvánky..přišli jsme o záznamy naší kariéry!!!
Kiro:ale ne!!!

Já:už jedou...

Policista:dobrý den,jsem tu zprávně,nahlášení krádeže?
Shin:ano...vykradli nám pracovnu..s našimi hudebními nástroji a důležitými spisy...

POlicista:tady mi to podepište...
Já:co to je?
Policista:povolení na prohlídku bytu.
Já:ach tak..ano...


_________o chvíli později______

Shin:....no a pak jsem přišel domů a všechno pryč....
Policista:aha....ano...pokusíme se zde sejmout nějaké stopy...
___________________________________________________________
Policie nás poslala nahoru,abychom jí nezacláněli.Mezitím přišel Yu.Byl také úplně vyřízenej.Seděli jsme v Romeovo pokoji a koukali jsme do stropu.Zdálo se,že nejvíc vyklepanej je tu Shin.

Já:neboj,kámo,všechno nám vrátí...
Shin:mně nejde o to že nám to vrátí...nikdo nám ale nemůže zaručit,kolik jsme přesně měli těch věcí...nikde to nemáme to..napsáno...i když nám vrátí půlku a my řekneme,že to není vše,nemusí nám taky věřit...
Romeo:Shin má pravdu...
Kiro:klídek...všechno nám vrátí...

Yu:no doufam....
_____________________________________________________________________
Policista:můžete dolů.Sňali jsme z nábytku nějaké stopy a otisky prstů,tak snad nám to pomůže...Budeme pátrat po vašich věcech..uděláme všechno.
Já:děkujeme...

POdali jsme si ruce a....

Heroin=smrt....

15. února 2011 v 21:06 | Kirma |  Free Stories
Drogy. Tyhle věci teď dost hýbou světem. A naším zdravím. Nejeden člověk propadne tomuhle svinstvu...A jak to dopadá....

Něco o tom vím. Moje jméno je Maddie. Jsem z jednoho zapadákova ve Velký Británii. A když říkám zapadákov, tak vim co říkám.  Nemám moc kamarádů. Ne pravých, takhle bych to řekla. Sem v jedný partě. Nejsem žádná hodná holčička. Ae pořádná rebelka, která se vším počítá.

A miluju kalby.

Můj život je na nic. Nemám rodiče. Sem z děcáku. A to je právě ono. Odstartovalo to mojí kariéru s drogama.

Ae dost o mě. Přesunem se do reálnýho života. Sedim ve škole. Je mi blbě. Dala sem si totiž další dávku. Učitelka se na mě radši ani nechce podívat. Ví, že by mě pak musela vyhnat. Její pohled je fakt zoufalej, protože ví, že mi neni pomoci. A že nemám rodiče. Nechci, aby mě někdo litoval. N ato sem příliš háklivá.

Večer
Samozřejmě se připravuju na další kalbu, co se tu koná. Všechno je potřeba... Nemůžu tam jít jak strašák. Nedávám si radši dávku, protože bych se na tu párty taky nemusela dostat. Přichází pro mě ,,kámoška,,. Je hrozně bohatá. Neví co s roupama, tak chodí na různý kalby. A bere drogy, což mi příde divný, žádnej důvod k tomu nemá. Asi se nudí. Ae já jí vlastně chápu.

Vypravujeme se tak v 21:00. Párty je v plnym proudu. Super a podávaj se tu i drogy. Heroin, kokain, marihuana...Hotovej ráj.  Kámoška se rovnou připojila ke klukům, už slušně rozjetým.

Přišel ke mě jeden kluk...

Neznámý: Čau, jak je?
Já: Super, jak tobě?
Neznámý: Ae joo de to... Sem Grain
Já: Maddie...
Grain: Kolik ti je?

Zjistila sem že párty pořádá on.

Já: 17
Grain: Mě je 23, ae to neřeš...

Co mám jako řešit?

Grain: Chceš dávku?
Já: Jo dala bych si....

Sedla sem si ke stolu kde se podávali ty různý věcičky... A pak sem se šíleně lekla.

Oni si nevyměňovali jehly.

Byl to šok. Okamžitě sem se odtahovala. Vim, že to nedokážu, že si prostě tu dávku občas píchnout musim, ae nesmí to bejt takovýhle...Rozum na hygienu ještě mám.

Jenomže on mě chytil za paži. Grain. Řekl mi, že nemusim, jestli nechci. Ae teď mě tahá zpátky ke stolu. A pak vykulim oči... Násilím do mě vpíchne herák. Okamžitě se mi rozjíždí úžasný pocity.  Cejtim že se zvedám a jako v extázi (i když v ní jsem) tančim.  Nejlepší pocity co můžou bejt. Vlnim se, cejtim, jak mi do žil vstoupá rytmus....

A pak nic. Tma.

O 2 dny později

Probudim se v nemocnici. U mojí postele nikdo není. Za pár minut přichází sestřička a vypráví mi, co se stalo. Prej sem se málem předávkovala heroinem. Grain je mrtvý. Kámoška je ve vážnym stavu. Dává mi to dohromady autonehodu. Ano vyspali se spolu, a Grain chtěl kámošku odvézt. Začala sem brečet. I když nwm proč. On pro mě nic neznamenal. Málem mě taky zabil. Tak proč bych měla pro něj obětovat slzy?

O rok později

Zjišťovala sem na sobě změny. Jako kdybych měla hlavu v jednom ohni. Pak sem si uvědomila, že jehly se na párty nevyměnovali....Tak sem to riskla, a šla na test HIV.

Byl pozitivní.

Teď čekám jen na to jedno....

SMRT.....

Aby to tak mělo cenu 16

15. února 2011 v 19:46 | Kirma |  Story-with continuation
Slyšel sem bouchnout talíř o podlahu...Odtrhnul sem se od Kira a okamžitě běžel do kuchyně...

A tam Romeo...

Rozbil talíř....Doufám že si dělal nějaký jídlo, je přece dost vyspělej na to, aby se sebepoškozoval.....

Já: Romeo co se děje???
Romeo: Dělal sem si jídlo...A najednou se mi začaly klepat ruce...Nwm, co se se mnou děje...
Já: Asi tě rozhodil Yu....To co ti řek...
Romeo: Hele neřeš to... Na to teď nemám náladu...

A pak sem si všiml, že Romeo nemá připravený žádný jídlo. Že si žádný nedělal....
Tak teď sem měl na jazyku jenom jednu otázku....A moc neměl odvahu ji vyslovit...

Já: Romeo....Nechceš se zabít že ne???!!

Romeo se na mě zvláštně podíval....

Romeo: Blázníš???Sem dospělej a kvůli tomu, že mě odmítl Yu se hned nebudu řezat! Ten talíř mi opravdu upadl omylem!! Věř mi, mě hned tak něco neodrovná...

Tim sem si nebyl nějak moc jistej. V hloubi duše sem věděl, že si něco chtěl udělat, ae věřil sem mu.

Za pár hodin

Sem s Romeem a Kirem venku. Potřebovali sme trochu oddych od tý situace, co mezi Yuem a Romeem vypukla.

Kiro: Hele...Nevíte něco o Luminorovi? Dlouho se neozval..
Já: Kluci... Kdybych něco věděl...
Romeo: Jeffree je většinou zásobenej drbama...Můžem se ho zeptat...
Kiro: Proč do všeho musíme zatahovat Jeffreeyho?
Romeo: Protože věci od něj sou někdy fakt zajímavý----

Najednou zazvonil mobil.....Byl můj

Já: Ano?
Shin: Čus, přijďte okamžitě, něco se stalo!!!!

Položil sem telefon...

Já: Musíme okamžitě domů, něco se stalo!!
Běželi sme jak  o život...

Otevřeli sme dveře.....

Ve světlech reflektorů..

15. února 2011 v 8:11 | Kirianne |  Free Stories
Byla sobota a já jako vždycky pařila na diskotéce.Ale stejně jako jsem chodila tam,tak spátky.Sama.


Jednou jsem pařila celou noc a pak jsem se vracela domů.V puli cesty jsem zjistila,že mi chybí taška.Vracela jsem se.


Skoro nikdo už tam nebyl.Jen ve světle reflektorů jsem zahlédla blondaté vlasy úžasného kluka...zamrkala jsem,protože světlo bylo omamné.Když jsem však oči otevřela,blondáka už jsem neviděla.Píchlo mně u srdce a už jsem se smiřovala s tím,že tak krásnýho kluka už nikdy neuvidím..
Doma jsem seděla a nemohla jsem přestat myslet na jeho dokonalou tvář.
Další sobotu jsem vyrazila znovu na diskotéku a sedla jsem si k baru...


Najednou mi někdo zaťukla na rameno.Otočila jsem se a byl to.....


ten kluk,co jsem ho zahlédla ve světlech reflektorů....,,Já jsem Rick.." řekl a usmál se.Mrknul na mně a vyzval mně k tanci.

Od té chvíle jsme se už od sebe neodtrhli.Tančili jsme,povídali jsme si a vzájemně pošťuchovali.K ránu se mi přiznal,že se mu líbím a že by mně chtěl poznat blíže.


Ten večer jsme spolu jeli do nedalekého hotelu,kde jsme se spolu i poprvé milovali.
Pak se ale Rick zvedl a odešel se slovy ,,omlouvám se..zničim jsem ti život.."



Jeho slova jsem nejdříve nechápala...To až za pár dní mi došel jejich význam...Ale už s tím neudělám naprosto nic..už to nejde....je pozdě...


Každou vteřinu svého života čekám,až přijde ,,můj" čas....mám strach,ale přesto čekám...čekám na paní v černém plášti...až mně přijde navštívit...a vezme mně s sebou...už navěky...

Slábnu...ale...stále nikdo nepřichází....V hlavě mám jen Ricka a s pláčem vzpomínám na ta jeho slova....

Teď už je mi to k ničemu!!! Rick byl totiž HIV pozitivní...





(pardon že je to tak krátký..xD)

Beznadějně zamilovaná...

12. února 2011 v 14:32 | Kirianne |  Free Stories
30.prosince se zamilovala.Psala si s ním celé dopoledne a začala cítit k němu něco víc...

Nejdříve jsem to brala jako obyčejnou zamilovanost,nikomu nic neříkala a užívala jsem si psaní s ním.

Jenže pak,v lednu,jsem začala být do lásky ponořená čím dál víc.Nechtěla jsem si to ale připustit.Nechtěla jsem,aby to věděli ostatní,bála jsem se té zamilovanosti...

Ke konci ledna jsem si ale lásku k němu přiznala.V noci jsem brečela...řezala jsem se...
Všichni mi radili,at mu to řeknu,že mam šanci...jenže já...

Právě toho jsem se bála nejvíce.Přiznat mu to.Kolikrát jsme si psali a já mu to snažila naznačit,aby na to přišel jakoby sám..otázky typu: ,,tak hádej koho miluju.." atd.

Radil mi úplně dokonale.Ptala jsem se ho,co mam dělat,když jsem tak hrozně zamilovaná...radil mi,jenže ani trochu netušil,že miluju právě jeho...
Dny plynuly a já se trápila čím dál víc.Nespala jsem,seděla jsem v koutě a brečela jsem.

Jednou mi ruply nervy a já sem prostě potřebovala žiletku.Jenže v koupelně zrovna někdo byl a já to už prostě nedala...V záchvatu zlosti jsem zlomila Cédéčko a poškrábala jsem se s ním...

11.února jsem se od rána tak strašně dusila láskou...cítila jsem,že už to v sobě neudržim..Ráno jsem se klepala..ve škole mi byla zima...

Večer jsem si s ním psala a cítila jsem,že už to v sobě neudržim...

Potom jsem už musela jít..rozloučila jsem se...pak se ale něco stalo,nějaká zvláštní síla mně donutila...a napsala jsem mu,že on je ten,koho miluju...

Pak jsem si uvědomila,co jsem udělala.sedla jsem si na zem,koukala jsem do počítače a trnula jsem,co odpoví...

Vzal to v pohodě.

V tu chvíli jsem se cítila stokrát volnější...jakoby ze mně spadlo nějaké těžké břemeno..

Sice se ještě necítim nějak zvlášt nejlépe,ale je mi líp...obcas prostě city musí ven...

Aby to tak mělo cenu 15

12. února 2011 v 13:37 | Kirianne |  Story-with continuation
Lehnul si na postel a se slzami v očích přemýšlel a cítil se trapně.Udělal chybu?Ale vždyt ho Yu políbil...Byl zmatený.Yu je hetero,věděl to.Ale..proč?! ptal se sám sebe.


Yu:Romeo?

Romeo:hmm..?

Yu:omlouvám se..

Romeo:není za co.Seš hetero,ted mi to došlo..

Yu:ale je za co...neměl jsem.víš co..
Romeo:za nic nemůžeš.To já..kdyby sem ti nic neřikal,nic by nebylo...
Yu:ale bylo!trápil by ses!ještě víc!
Romeo:ale ted by sme tohle nemuseli řešit!!
___________________________________________________________________________

Byl jsem u Kira.Seděl jsem na posteli a Kiro připravoval kafe.
Díval jsem se na něj,jak lžičkou nandavá kafe.Mrknul jsem na něj.Usmál se a podíval se mi do očí.

Já:ehh..zlato?to kafe..patří do hrnku..xDD

smál jsem se při pohledu na jeho ruku,která držela konvici s kávou a lila to vedle na podšálek.

Kiro:ou..já sem ale magor...

Já:ale nejsi,zlato...

šel jsem k němu,obešel jsem ho,nalil sem zbytek kafe do dvou hrnků a vypili jsme to.

Kiro:mhmhmmm..co budem dělat ted?
Já:co navrhuješ?
Kiro:já nevim..
Já:tak něco vymysli,lásko...
Kiro:ale já vážně nevim..xDD

Rozesmál se,nátáhnul se pro polštář a hodil to po mně. ,,Polštářová bitvaaa!!" zařval se smíchem.
Já:Kiro...prosimtě kolik ti je? xDD

zasmál jsem se.

Kiro:copak to nevíš?

usmál se,políbil mně do vlasů a srazil mně na postel.Zamknul,zatáhnul závěsy..

Já:zlato?proč zatahuješ ty závěsy?vždyt máš tu almáru přesně před oknem...

Kiro:no a? ta skřín se mi tam líbí...
Já:jenže je tu hovno vidět! xD

Kiro:no a?o to mi de,aby sem nikdo nečuměl..

Já:nevim jakej mamlas by lez až do 3.patra k oknu..xDD
Kiro:jistota je jistota...

Já:dobře dobře..xDD

A pak už jsem zase vnímal jen něžné doteky něžná slůvka...

Najednou se ale stalo něco hroznýho.Totiž..

Láska není jen férovým hráčem.....

10. února 2011 v 21:02 | Kirma |  Free Stories
Vždycky sem si myslela že můj život je jako kus pohozenýho papíru u popelnice. Že sem ,,nic,,. Myslim že sem si toho zažila hodně-sebepoškozování, týrání, šikanování...a ano i pokus o sebevraždu. Všichni mě ignorovali, jako bych byla prostě vzduch. Prohlíželi si mě skrz prsty. Ve škole sem neměla kamarády a o klukovi sem mohla jen snít. Rodiče sem měla jenom jedoho: tátu. Jenomže byl alkoholik. Od smrti mojí mamky se vše změnilo. Moe známky, chování...Ae to už sem tady vypisovala. Vím, že tohle zažívá hodně lidí, ae mě toho osud klidně mohl ušetřit.

Až jednou...

Seděla sem v lavici. Samozřejmě, můj penál v koši (jako každej jinej den) papírový kapesníčky pohozený kolem mý židle a já ubrečená jak malý dítě. Přestala sem se i malovat, protože šmouhy od tužky se mi každou přestávku drhnout nechtěly.  Přišel ke mě jeden kluk a přilepil mi žvejku na konečky vlasů....Skryla sem si obličej do dlaní a tiše brečela... Protože ta žvejka ve vlasech nevypadala nějak vábně a měla sem s tim zkušenosti, konečky sem si musela ustřihnout.¨

Někdo: Hele, nechtě jí bejt!! Co vám provedla? Nic, takže jí nechte laskavě bejt!

Zvedla sem hlavu. To bylo poprvý, co se mě někdo zastal. Nestávalo se to často. Konkrétněji řečeno-nikdy. U mý lavice stál kluk. Neznala sem ho. Asi tu byl nový.

Neznámý: Ahoj sem Jacob...
Já: Ahoj....

Jacob:Neboj se... Jsem tu..Jak je tvoje jméno?
Já: Stefanie...

Podívala sem se na něho pořádně.Byl krásný. Černý polodlouhý vlasy, hnědý oči a svalnatá postava. A lehce opálenej. Přesně můj typ...

Po škole

Šli sme spolu na zastávku. Bylo nádherně. Povídali sme si snad úplně o všem. Výborně sme si rozuměli, měli sme si co říct.

Jacob: Za chvíli mi jede vlak...Nechceš jet se mnou?

Věděla sem, že mě doma nikdo shánět nebude. Tak sem souhlasila.

U Jacoba doma...

Nejspíš byli bohatí. Ten dům (nebo spíš vila) byla nádherná. Nepopsatelná nádhera. Jemu asi nic nechybělo. Rodiče byli sympatičtí...

Šli sme se na chvíli projít do parku. Najednou mě vzal za ruku. Podívala sem se na něj...A on mě políbil. Bylo to úžasné. Poprvý v životě sem měla takovej pocit...Motýlky v břiše...A zatemněno v hlavě.

Já: Mám tě ráda...
Jacob: Také tě mám rád...Stefanie chci s tebou bejt navždy...

Další polibek...

Po celou dobu sme bez sebe nedali ránu. Chodili sme spolu 4 měsíce. Všichni nám to přáli. Šikana přestala.  Pomluvy ustaly.

Za rok...

Jacob mi řekl:

Jacob: Lásko...bohužel já budu muset jet pryč...na 2 měsíce... Budeš mi moc chybět...

Rozbrečela sem se.... Život bez něj sem si nedokázala představit....
Objal mě a políbil....Nedokázala sem se s ním rozloučit...

Já: Miluju tě...
Jake: Nápodobně...Miluju tě..

Ten večer sme se poprvé milovali...

O 2 týdny později...

Vracela sem se ze školy.. A u školy auto...A v něm mamka Jacoba...

Mamka: Stefanie..

A objala mě. Co se stalo?

Mamka: Pojď do auta...

Později

Mamka: Stefanie...Jacob před 2 dny zemřel... Vyboural se na motorce...Byl na místě mrtvý...

A rozplakala se. Já taky. Nevydržela sem to.

Okamžitě sem jela domů. Zbortil se mi celej svět. Už sem dál nemohla. Vytáhla sem žiletku.....

A za chvíli......NIC......

Aby to tak mělo cenu 14

10. února 2011 v 19:18 | Kirma |  Story-with continuation
Že se nějak Romeo a Yu k sobě chovali....jak to říct... Divně. Ano asi tak bych to vystihl. Nwm co se dělo. A radši sem moc netoužil o tom vědět....

Shin: Hele nevšiml sis že se ti dva na sebe nějak... Lepí?

Salva smíchu...

Hele fakt netušim, co se to v těch dvou odehrává, co se stalo...A Shin si zase z toho dělá srandu jako vždycky....

Musim jít ven. Nevydržim to tady.

Kiro: Zlato, počkej na mě du s tebou...
Já: Tak ae honem..

Za chvíli sme se už procházeli rukou v ruce parkem. Co mám cejtit? Nejlepší kámoši mi nejspíš něco skrejvaj.... A nemělo by mi to dojít?

Já: Kiro....Nevíš co je s Yuem a Romeem?
Kiro: Strify...Nežiješ v roce 1 2 3?
Já:?
Kiro: Vždyť oni spolu chodí! Dneska mi to Yu říkal!!
Já: A jak to mám proboha poznat? Nejsem jasnovidec!
Kiro: Ty sis nevšiml těch signálů co na sebe vysílaj? Ty pohledy? Jako my?
Já: Ne fakt ne..
Kiro: Tak neřvi, nemáš to zapotřebí...

Měl sem co dělat, abych do něčeho nekopl anebo se nerozkřikl na celý kolo.
 Hlavně abych teď nekopl do Kira, protože měl ke všemu zase blbý kecy.

Já: Proč je to všechno tak těžký...Vždyť já bych se ničemu nesmál!
Kiro: Protože...Bys to asi nepochopil...

Vtom můj vztek vyplul na povrch...

Já: COŽE? JÁ ŽE BYCH TO NEPOCHOPIL? MÁŠ MĚ ZA ÚPLNÝHO BLBCE NEBO CO? CO SE TADY SAKRA DĚJE????
Kiro: Uklidni se Strify!!!

Musel sem se kousnout do rtu, abych nekřičel ještě víc....

Po návratu domů

Yu seděl na gauči a poslouchal muziku a Romeo seděl u něho...Dost blízko... Nedalo mi to a zeptal sem se:

Já: Vy...Spolu chodíte?
Romeo: (Rozzářil se) Ano Strify...
Yu: Coo?? Děláš si srandu? Vždyť sem hetero!!

Romeo se zděšeně na Yua podíval. Tohle nečekal.

Romeo: Já sem myslel....
Yu: Tak nemysli...Tohle neni pravda...

Romeo letěl do svýho pokoje....