Kolotoč závisti

6. února 2011 v 3:10 | Kirianne |  Free Stories
Ano.Už je to tak.Moji rodiče jsou pouťoví komedianti,a tak jsem své dětství strávila mezi kolotoči,houpačkami,cukrovou vatou a střelnicí.Jeden by si řekl,že mám štěstí.Nemám.Čím více jsem rostla,tim více jsem nabývala pocitů,že nemám stálé kamarády.Každý měsíc v jiné škole,pokaždé jiní lidé...Dříve mi to nevadilo,ale ted jsem prostě potřebovala stálou kamarádku nebo přítele,kterému bych mohla říct svá tajemství,touhy a sdílet radosti i starosti.Bála jsem se,že takovöu osobu nikdy nepoznám....

,,Zlato..sbal si věci....odjíždíme..."řekla máma.Byla ale zima,tak jsem nevěděla,proč a kde by mohla být pouť v tomto počasí. ,,Princezno...stěhujeme se.Už se sem nevrátíme.Zjistili jsme,že tady nemáme moc vysoký plat...a tak jsme se s tátou rozhodli,že se přestěhujeme do Německa."

Do Německa?Slyšela jsem dobře?My jedem do Německa?To je můj sen!Nikdy jsem v Německu nebyla a chtěla jsem se do něj podívat hlavně kvůli tomu,že bych tam mohla potkat někoho ze Cinema Bizarre.Německo je velké,je proto málo pravděpodobné,že je tam potkám.Přesto jsem v to věřila.

V Německém tovém bytě jsem se ještě ani neohřála,a hned jsem vyrazila na průzkum Berlínského náměstí.Bylo to tam krásné.Moje tmavé,na zadek dlouhé vlasy mi vlály ve větru a všichni se po mně ohlíželi.
Zašla jsem do malé úzké uličky,abych se podívala k řece,co tekla pod mostem.
Po chvilce jsem si všimla,že tam nejsem sama.O kus dál stál kluk.První pohled-bunda s kapucou..druhej pohled-blondatý háro..třetí pohled-modrý oči....

Schválně jsem se posunula blíž,abych si ho mohla lépe prohlédnout.Byl vážně hezkej a mně se zdálo,že ho znám.
Když zpozoroval můj pohled,ucukla jsem a dělala jsem,že o něm nevím.

,,Ehm...ahoj.."ozvalo se.Mluvil na mně známý hlas.,,Líbí se ti tu?Toto místo je moje posedlost.." řekl.Ano,když řekl ,,moje posedlost".Ten jeho přízvuk....znala jsem ho ...STRIFY..STRIFY?? lekla jsem se a koukla jsem se na toho kluka.Ano,byl to Strify.Vykulila jsem oči a zapotácela jsem se.
On mně podepřel.,,Hlavně nezačni ječet,prosím.."zasmál se a vzal mně za ruku.Vedl mně přez město.Připadala jsem si vážně hezky,držet se za ruku s tak známou osobností..copak se za mně nestydí?
,,Copak?seš nějaká zamlklá.."zeptal se mně Strify.,,já..ehm..pořád ještě nevřím,že jsem tu s tebou....že to není jen sen,víš.."vysoukala jsem ze sebe.
Strify mně najednou chytil a dlouze políbil.,,Tak co,černovlásko,už veříš?"zasmál se.,,No....veřim...a...jmenuju se Kirianne.." usmívala jsem se blaženě.

Celý den jsme strávili potulováním po Berlíně.Hrozně se mi tam líbilo.Strify znal každý kout města a ukazoval mi jeho oblíbená místa.
,,A..to nemáš žádnou práci,že se mi takhle plně věnuješ?" zeptala jsem se po chvíli.
,,no..víš..tak trochu jsem doufam,že potkam takovou krásku jako ty.." mrknul na mně,pohladil a znovu políbil.Připadala jsem si jako v pohádce.

Už týden se scházím se Strifym a jsem dokonale šťastná.On je přesně to,po čem jsem celý život toužila.Ježe pak přišli potíže...teda,alespon pro mně.Strify měl rád také Kira.To mi nevadilo,ale jsem docela žárlivá,a proto jsem špatně snášela,když se Kiro a Strify různě škádlili nebo provokovali.

Uplynulo hodně měsíců.Jednou jsem čekala na Strifyho před domem.Měli jsme mít sraz už před hodinou,ale Strify nikde.

Najednou jsem za skleněnými dveřmi zaslechla šeptání a následně uviděla dvě siluety jak se objímají a líbají.,,Miluju tě!"řekla ta větší. ,,Já tebe taky,Strify..."řekla ta menší.V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.Letěla jsem s brekem na na naší pouť.Vylezla jsem si na mega-řetízkový kolotoč.posadila jsem se a sama jej zapla.Když to byla největší rychlost,odpoutala jsem se a chvíli jsem se ještě držela a váhala,zda to mám udělat.Nakonec jsem se ale rozloučila se životem.Pustila jsem se řetízků a kolotoč mně vyhodil.Letěla jsem šílenou rychlostí.Ted jsem si uvědomovala,že dělám šílenou chybu.Je ale pozdě.Pomalu jsem padala a měla jsem šílený strach.V rychlosti jsem cítila,jak umírám...Měla jsem hlavu jak střep....dopadla jsem.

,,Proč žiju?"ptala jsem se sama sebe.Vážně.Vstala jsem,a nic mi nebylo.

,,Kiriannko!Kiriannko"uslyšela jsem řvoucí mámu,jak běží směrem k místu mého pádu. ,,Mami,tady jsem...volala jsem,ale nic.Máma běžela přesně k místu,kam jsem zpadla.A tak jsem ležela.!! Nic jsem nechápala..copak jsem duch?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kdo píše lépe?

Kirma
Petíí
Nikdo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama